Reakce z redakce 2013: Česko-slovenská scéna

Nylon Jail - My Heart Soars Like A Hawk Nylon Jail - My Heart Soars Like A Hawk

Vybírat nejlepší alba je ošemetné a vždycky to znamená, že někdo bude potěšen, někdo dotčen a jiný uražen, že jsme jistou desku do žebříčku vůbec nezařadili, ačkoli „je přece jednoznačně tím nejzásadnějším, co loni vyšlo.“ Dali jsme tedy dohromady 20 českých a slovenských alb, která pro nás byla z nějakého důvodu významná a o nichž si myslíme, že stojí za diskuzi. A směle přiznáváme: zamilovali jsme si lecjaké „nevýznamné“ desky a neslyšeli jsme spoustu těch „důležitých“, o kterých by se asi mělo mluvit, protože je to debut, protože je to senzace, protože to produkoval A. B. a podílel se na tom X. Y.

(Alba seřazena podle počtu reakcí, pozn.)

Kittchen - Radio Kittchen - Radio

Kittchen - Radio

Jakub Zbořil:Kittchenovo Radio se objevuje snad v každém letošním žebříčku, nominace na ceny se jen hrnou a pravděpodobně i nějaká ta vítězná soška do kuchařovy kuchyně nakonec doputuje. Ale jak je to vlastně s Radiem, opravdu se jedná o tak dobrou desku? Skutečně si zaslouží všechen ten humbuk kolem? Odpověď je snadná: jo. A jestli je to úplně nejlepší česká deska roku? No to asi taky jo.

Je to ucelené, oproti debutu více písničkové, má to Fotra, možná nejlepší tuzemský song roku, prostě se to pěkně poslouchá. Jestli mám nějaké výtky? Jen jedinou - debut zaujal zvukem, ne tolik písničkami. Radio zaujalo písničkami, ne tolik zvukem. Znít všechno jako Půlka chlapa (tj. skvělý song + skvělá produkce), bylo by to album desetiletí. Takhle to je jen album roku.

Tomáš Franta: Zpod kuchařské masky už nekouká tajemný postapokalyptický zbloudilec, přesto je reálný, hmatatelnější Kittchen stále stejně přitažlivý. Aura do detailu promyšlené hudební mystifikace a zvukového experimentu ustoupila skvělému laptopovému písničkářství, které je sice pořád lo-fi a pořád avantgardní, ale zároveň natolik propracované, že škatulku čistokrevné alternativy vysoce překračuje. Je to hitová naturalistická postmoderna jednoho z nejlepších textařů u nás, v níž si najde to své jednak hudební intelektuál, jednak obyčejný, zvídavý posluchač.

Helena Pazdiorová: Radio je chladná hudba moderního velkoměsta, které je sice plné „šťastných obličejů v televizích“, ale něco tu asi nehraje, všechna slova jsou násobena plechovou ozvěnou, takže se asi neodráží zrovna od stěn útulných obývacích pokojů. Odosobněno, beznadějně, tajuplně, s všudypřítomnou apokalyptickou hrůzou ve vzduchu. A „pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, hladová, říká se, že lidi polyká.“

Jana Kočišová: Tento postapokalyptický kuchár v albume Radio mieša v správnom pomere lyriku s noisom, živými nástrojmi a elektronikou. Berlín, Praha, otec alkoholik, triedený odpad, popové melódie a príjemne obyčajný hlas. Urbánny soundtrack k ceste metrom.


Mucha - Slovácká epopej Mucha - Slovácká epopej

Mucha – Slovácká epopej

Helena Pazdiorová: To, co by se dřív označilo za pornografii, je dneska zamilovaný román pro náctileté. To, čím kdysi šokovali dekadenti, by se dneska přešlo bez mrknutí oka. Jsme už někde úplně jinde, jsme tolerantní (a otupělí), řeklo by se. A pak přijde Mucha a zpívá cosi nehezkého a nechutného o mužích a o fyzické lásce. Pro underground nic pozoruhodného. Ale streamoval to iDnes.cz, čímž se nepřímo říká, že je to pro všechny, tj. i pro uši hudebně nezkušených a neotrlých posluchačů. Vážně? Kolik lidí by řeklo, že je to umění a že je to pravda, a kolik by se rozčilovalo, že je to eklhaftní, že je to vulgární, že to diskriminuje chlapy a že se prostě nesluší, aby se tak vyjadřovala ženská? Takže kde jsou hranice? Kam ano a odkud už ne?

Tomáš Franta: Mucha Alfons ve Slovanské epopeji zachytil dějiny Čechů, významně, s noblesou, velkolepostí. Mucha Nikola se ve své Slovácké epopeji dívá na Čechy synchronně, bez příkras, s krutou, avšak v mnohém pravdivou ironií. Je to punk; inteligentní, ale bez servítek, chytrý a důvtipný, ale plný čertíků, kteří nejdou pro ostré slovo daleko. Je to odzbrojující slovní ranařství s nesmírným hitovým potenciálem, které se sice může mnoha přízemním uším příčit, avšak jeho tragikomický (pravda, subjektivně a feministicky trochu přibarvený) odraz mužského a ženského světa musíme přijmout. Neb má navzdory jistým stereotypům recht. Se vší vážností braná recese, která dokáže svraštit nos a rozesmát pusu od ucha v jeden moment, v jednom trefném, intelektuálně-vulgárním verši. Chlapi sú kokoti.

Jakub Zbořil: Muchu jsem poprvé registroval přes kamarádku pocházející z Kyjova, tedy z rodiště této osobité zpěvačky. Tehdy ještě vystupovala se svou rozladěnou kytarou a roztomilým neumětelstvím po různých lokálních akcích. Bavilo mě to, mělo to fajn atmosféru, občas spontánně vtipné, občas trapné. Ale hlavně - ty melodie a jejich podání! Ježíš byl nejvíc a Kamil (v refrénu) měl taky sílu. Pak se Mucha rozrostla na celou kapelu a vše dobré zmizelo. Nové verze jsou čistší, profesionálnější, zároveň taky topornější, nudnější a trapnější. Svěžího Ježíše nahradila jakási podivná reggae-ska mutace, které navíc vévodí extrémně nenápaditá sólová kytara. A pak jsem ještě zjistil, že ani ta melodie není v originálu od Muchy. Smutné. Abych nebyl jen negativní, světlým místem je až trochu děsivá Es Tut Mir Leid, ale to je málo. Ještě že alespoň ten Kamil zůstal ušetřen.


Nylon Jail - My Heart Soars Like A Hawk Nylon Jail - My Heart Soars Like A Hawk

Nylon Jail - My Heart Soars Like a Hawk

Tomáš Franta: Naživo nezadržitelně zběsilí, na desce uvědomělí, vhodní k osamělému vzývání vlastních démonů po západu slunce. Ta hra s posluchačem mě neskutečně baví. Ve sluchátkách si tě ukolébáme a porobíme, na koncertě bez milosti odstřelíme. A naopak. Proradní moderní kovbojové! Kovbojové, kteří si osedlali jak country a psychedelii, tak elektroniku. A kteří nabídli manuál, jak by se mělo nakládat s tradiční látkou za využití moderních prostředků. V redakci to máme půl na půl, půlka má Nylon Jail převelice ráda, druhá nad nimi láme hůl. Já patřím do té první. Jsou pro mě jedním z největších překvapení (nejen) loňského roku, hudebním Tarantinem na poli trendy westernu. Conversky a kovbojské klobouky ještě nikdy nešly takto dohromady.

Jakub Zbořil: Nylon Jail se v poslední době se svým živým vystoupením vyhoupli až někam k vrcholu alternativní scény. Ať už hráli na menším či větším festivalu, vždy se zařadili mezi ty, o kterých přítomní mluvili nejvíce. Není se čemu divit, na hypnotickou show v čele s pomalovaným Jiřinem Jirákem, připomínajícím hlavní postavu z filmu Moucha (někdy z poloviny přeměny), jsem mnohdy zíral s otevřenou pusou. Jenže deska tolik nefunguje, energie zůstala někde venku na pódiích a Jirákův mnohdy až monotónní hlas písničky spíše táhne ke dnu. Ne, není to špatná deska, v rámci české scény stále nadprůměr, ale zklamání nezastírám. Čekal jsem víc.

Helena Pazdiorová: Country je cool a Jirák je šaman. Díky své živelnosti a bezprostřednosti Nylon Jail u mnohých vyhrávají na plné čáře, nic podobného totiž u nás nelze potkat, už jen kvůli tomu, že takový frontman je jen jeden. A jeho srdce naříká jako jestřáb, na koncertech sice o něco pronikavěji než na desce, avšak jako předkrm před tím velkolepým, stěny bourajícím nářkem je album ideální. Welcome to hell.


27 - Meziplanetární soustavy 27 - Meziplanetární soustavy

27 – Meziplanetární soustavy

Tomáš Franta: Čirá, křehká, minimalistická poezie kytary a houslí, zdánlivě tradiční folk znatelně aktualizovaný současností, lidová idyličnost neustále narážející na tíhu a reálno dneška. Zhudebněná milostná a přírodní lyrika, která se zasněně snaží splynout s ševelící krajinou a vesmírnou oponou, avšak vždy je dohnána nemilosrdným, s idylou nepočítajícím životem. Nečekaná perleťová kapka v českém folkovém moři. Plesám.

Helena Pazdiorová: 27 si z dlouholeté tradice lidových písní vypůjčili, co se jim hodilo, a doplnili to současným písničkářstvím. Vzešly z toho (podle tradice) skladby o lásce a o přírodě, ale (nově) taky o nemožnosti dorozumět se. Všechny je korunují housle, které nejsou pouze nástrojem doprovodným, kdežto se samy ujímají slova a sdělují ještě mnoho navíc. K tomu ještě nenásilná hra s jazykem, obratné využití možností češtiny.


Black Tar Jesus - Other Black Tar Jesus - Other

Black Tar Jesus - Other

Petr Mezihorák: Zatímco první skladby Black Tar Jesus byly ještě cítit něčím docela známým, ať už šlo o britské kytarovky nebo Nirvanu, Other je sestava svébytných věcí. Tento vývoj se udál během doby kratší než jeden rok, není třeba o tom příliš teoretizovat, je jasné, že se nejedná o nějaké katarzní změny, ale spíše o hledání polohy. To odpovídá skutečnosti, že Tomáš Kopáček, který je jádrem Black Tar Jesus, dělá prostě to, co ho momentálně baví, hudební zkušenosti a schopnosti mu to umožňují. Deska Other obsahuje hudbu, která je jak rozmazaný text, ostatně slovům na rozdíl od prvního alba jde jen těžko rozumět. Album je podobné opilosti, je v něm spousta nápadů, které poutají pozornost, ale svou rozostřenou a roztřesenou atmosférou jde i kamsi dál. Deska je dostupná zdarma jako všechno od Black Tar Jesus.

Jakub Zbořil: Black Tar Jesus se zavřel do zkušebny a po popovém debutu stvořil nepřístupnou desku plnou výtečných nápadů a svěží produkce. Není to na první poslech, ani vlastně na ten druhý. Chce to strávit s Other trochu více času a docenit všechny ty útržky skryté pod nánosem hluku a kytar. A Untitled? Pro mne největší příslib, vazbící španěla, šílený vokál, to je ono.


Bratři Orffové - Šero Bratři Orffové - Šero

Bratři Orffové - Šero

Jakub Zbořil: Když vyšel debut Bratří Orffů, bylo mi 12 let. Přirozeně mě tedy minul, ale s rostoucím věkem jsem na na tuto krnovskou partu tu a tam narazil. Folk a evokace s Bratry Ebenovými, to ve mne zapustilo jakousi nechuť tuto kapelu vůbec nějak prověřit. Předsudky jsou hrozná věc. Když se mi Orffové minulé léto připletli do cesty znovu, už jsem měl naštěstí k mnoha věcem postoj jiný a nějaká podivná zaujatost byla ta tam. A Bingriwingri mě lapilo hned, když jsem při cestě metrem spustil Na hadím ocase.

Ale zpátky k Šeru, to jsem slyšel několikrát a ta deska je jednoduše dobrá. Jenže, mám s ní takový osobní problém. V hlavě se stále nacházím ve městě Bingriwingri a jaksi cítím, že dosud nenastal ten správný čas se posunout někam dále. Ještě nepřišla chvíle opustit Seržu a vydat se do šera, bylo by to uspěchané, předčasné. Ale už teď jsem si jistý, že výlet to bude znovu znamenitý, mnohé z písní mi už napověděly. Tak třeba za rok či za dva, teď jdu, s prominutím, zapnout zase třeba tu Krnovskou.

Helena Pazdiorová: Budete-li chtít, vezmou vás Bratři na toulky fantaskním světem dětství a pozvou vás k sobě do hlavy, tam, kde je oddělení snů. A kdo se nebude bát, spatří nejen tajemný židovský hřbitov v rozvalinách, ale nahlédne i do okamžiku smrti. Bratři Orffové nemluví mnoho a každé slovo váží jako na zlatnických vahách. Veršují s takovou lehkostí, že se člověk nechá úplně unést a skoro si ani neuvědomí, jak moc je Šero vlastně teskné a smutné.


Cadillac Face - Noizy Days

V roku 2013 vzniklo na slovenskej scéne niekoľko zaujímavých počinov, napriek tomu v mojom osobnom hodnotení jeden výrazne prekračuje všetko ostatné. Cadillac Face bol jednočlenný projekt človeka, ktorý dobrovoľne ukončil svoj život pred niekoľkými rokmi. Zostala po ňom internetová stránka so zbierkou pozoruhodných EP.

Tohtoročná digitálna kompilácia Noizy Days, ktorá je zložená z trackov nahratých pre sériu kompilácií Noize Konspiracy a o ktoré sa zvukovo i koncepčne postaral človek skrývajúci sa pod monikerom Avoided, je brilantne poskladaným a nesmierne vyváženým albumom. Nabiehajú pri ňom zimomriavky, keď sa celkom plynule prelína indie s noiseom, lo-fi folkom a post-rockom, všetko podfarbené nepokojným spevom. Tajomný poklad slovenskej scény. (Filip Drábek)


Flash the Readies – In Belvedere

Sympatická koncepční deska olomouckého tria, které se nikam necpe, ale kdo chce, tak si ho najde. Něco z Pink Floyd, něco z post rocku a něco z indie kytarovek, v docela velkolepém a hymnickém hávu, jenž protagonistu ale na ramenou zbytečně netíží, naopak s ním může létat do hodně vysokých sfér. Jenom to jeho srdce, utrápené velkou láskou… (Helena Pazdiorová)


Houpací koně - Everest

„Dva dny natáčení se točily kolem motivu cesty a útěku, braní roha, vody, vzduchu a lesa, ženskýho a mužskýho světa, naděje a beznaděje, tak jako celá deska.“ Tímto způsobem Houpací koněkomentovaly oficiální video ke skladbě Everest a zprostředkovaně i celou desku. Everest jako Cínovec. Cínovec jako Everest. Krušné hory s důrazem na krásné slovo „krušné“. Zatímco předchozí deska Hotel Palace se odehrávala spíše v interiérech, bytech, barech, vlacích, pokud tak lze číst ze specificky útržkovitých textů Houpacích koní, z Everestu je cítit studený vítr. Hudebně se nic nezměnilo, opět se jedná o nijak komplikované, ale umně poskládané a vrstvené skladby s přitažlivými melodiemi, které se musí pravidelně lámat mezi refrén a sloky tak, aby k nim Houpací koně mohly vyprávět své příběhy. Výpověď čtyřicátníků, skoro padesátníků, která je i není naštvaná, ale o níž musíte každopádně přemýšlet, protože se nevyjeví jen tak na první poslech. (Petr Mezihorák)


Ille – Ve tvý skříni

Ille jsem bezmezně propadal. To bylo před debutem, když jsem ji, anděla, vídával naživo, sólově, akusticky. Bohužel, prvotina Ve tvý skříni mou adoraci nahlodala. Objektivně je to povedená deska, plná silných skladeb, subjektivně se s ní však mrzím, ačkoliv nejsem doposud schopen popsat slovy proč. Snad je to proto, že jsem čekal českou Agnes Obel a dostal Ille, která tápe, jestli chce být alternativa nebo středoproud, jestli chce být netradičně jazzová či tradičně popová. Snad proto, že celá deska na mě působí jaksi chladně, bez emocí, mnohdy až strojeně. A navzdory tomu, že podobné písničkářky aby u nás člověk pohledal, já si ji od napsání recenze už nepustil. Má zamilovanost se jaksi vytratila, nebyla zřejmě osudová. A já jsem tolik chtěl! (Tomáš Franta)


Korben Dallas - Karnevalová vrana

Karnevalová vrana je druhým albem Korben Dallas. Ačkoliv se nejen na slovenské scéně stala tato kapela jedním z objevů roku, Karnevalová vrana není o nic lepší než Pekné cesty z roku 2011, což myslím jako kompliment. Posluchači to brzy zjistili a kupovali rovnou obě alba. Album Pekné cesty zaujalo jakousi hudební čistotou, všichni tři muzikanti měli rovnocenné pozice a člověk mohl poslouchat nápaditou a soustředěnou basovou linku stejně jako kytaru nebo bicí, nemluvě o osobitém hlasu Juraje Benetina. Karnevalová vrana je trochu jiná, zvukově zahuštěnější, je sebevědomější, není tak uzavřená. Kombinace osobních, ale nikoliv sebestředných textů a lyrických popisů vytváří dojem jakési autentičnosti, která je pravděpodobně jedním z klíčových prvků popularity Korben Dallas. Kromě ní album obsahuje silné melodie, zajímavé přechody a je prostoupeno příjemnou melancholickou atmosférou. (Petr Mezihorák)


Kolowrat - Pobiť sa/Utiecť

Vždy to nejaký čas trvá, kým košická kapela Kolowrat vydá niečo nové, no vždy sa oplatí čakať. Pobiť sa/Utiecť je určite najdotiahnutejšou nahrávkou Kolowratu. Stále si dáva záležať na skvelých textoch, no posunul sa najmä zvukovo. Gitarové duety vyhrávok sa stretávajú s klenutými kompozíciami, akordeón, typický najmä pre debut Vrany sa vracajú, je nenávratne preč a nechýba. Pobiť sa/Utiecť je niečo ako skvelý záznam koncertu – výborné skladby akoby ožijú úplne novým životom. (Filip Drábek)


Jana Kirschner - Moruša Biela

Jana Kirschner je pozitívne paradoxným úkazom slovenskej scény. Víťazke niekoľkých ročníkov strednoprúdovej ankety popularity Slávik sa s ostatnými dvoma albumami podarilo prekročiť stereotypové hranice popu a alternatívy. Pri vydaní posledného albumu Moruša Biela dokonca po rokoch opustila vody major vydaveľstiev a siahla po nezávislej značke Slnkorecords. Moruša Biela je výpravným hudobným dielom kombinujúcim folklór či klezmer, prepájajúc dnešné témy s patinou starej Bratislavy. (Jana Kočišová)


Martin E. Kyšperský – Svetr

Retro návraty do předrevolučního dětství, nadhled nad obyčejným a docela tragickým každodenním bytím i křehká osobní zpověď. Umírající král trpaslíků, oživlé oblečení a upřímný zájem o to, co dělají ptáci v teplých krajinách, „když se na podzim seberou a odletí“. A taky ABC, bonbóny s příchutí coca cola a letadlo do Bulharska. Tak nějak mile bolavé texty kohosi, kdo se schovává do vzpomínek a věří na svět za zrcadlem, ale přesto nese i dospělou odpovědnost a cítí, „že začala válka, ale nikdo o tom neví.“ (Helena Pazdiorová)


Listolet – Malý kluk

„V posledním okamžiku před tím, než bud[e] dospělý,“ uplete Malý kluk z „výkřiku kolibříků svébytnou poetiku.“ Písničkářství okořeněné jazzově laděným pianem a dechy překročilo bludný kořen a na rozdíl od debutu je teď mnohem vyváženější, a to nejen kvalitou textů, ale obecně i celkovou náladou alba. Tentokrát tedy hlavně vážně, ne však usedle, ne pateticky a ne na efekt. Místo toho s lehkostí, jakoby ve snu, ve vybájených krajinách, kde je všechno možné. (Helena Pazdiorová)


Never Sol – Under Quiet

Intelektuální pop pro náročné a trpělivé, který vyžaduje, aby se posluchač naladil s Never Sol na jednu vlnu a odstřihnul se od všeho pozemského. Spíše než na hity se zde sází na atmosféru a na zpěvaččinu podmanivost. Konstantní vleklé ponuro, chvíli křehké, vzápětí z něj jde až strach. Může za to nejen pozoruhodný hlas, ale taky piano s velkým P, rozrážející a čeřící zlověstné ticho. (Helena Pazdiorová)


Prezident Lourajder: Inaugurácia EP

Vody tzv. alternatívneho hip-hopu na Slovensku sú pomerne strnulé. Tento rok ich rozčíril možno trochu absurdný debut Prezidenta Lourajdera. Projekt výtvarníka Michala Ormandíka (alias Ujko alias Ormoš v ďalších projektoch) vzdal hold rannej ére tunajšieho rapu, Inaugurácia je prekliato vtipné EP o láske k zevlovaniu, alkoholu (témy, ktoré sa opakujú od prvého po posledný track), občas vykreslí absurdné príbehy. Nie je to technický rap, ale jasný a ďalší dôkaz o tom, že človek, ktorý chce a vie čo povedať, dokáže vytvoriť silnú vec. (Filip Drábek)


Saade - Guide to Happy Living

Saade natočili slušnou desku plnou vypalovaček, která by možná zasloužila o něco více publicity. Podobných nahrávek totiž v Česku příliš nevzniká... Zatímco na debutu jsem obdivoval dlouhé skladby typu Walking on the Clouds, druhotina je značně přimočarejší, všechny písně mají jakoby našlápnuto k tomu stát se hitovkami, ale každé (výjimkou budiž obzvlášť vydařená, hravá Drift) zároveň něco chybí. Vokály už nejsou natolik ponořené, což ve výsledku skladbám spíše škodí. Když se snažím Guide to Happy Living nějak charakterizovat, většinou mě napadají jen všemožné výtky, jako třeba nikterak zajímavé texty. Ale pravdou zůstává, že na desku jako celek pohlížím pozitivně a často se ocitám v situacích, kdy po ní sáhnu. Zvláštní. (Jakub Zbořil)


Subject Lost – Made of Numbers

Kterak ostravský DJ propadl vesmírně-niterní elektronice se svrchníkem z post-rockových kytar. S žánrovými škatulkami u elektroniky si nejsem úplně jistý v kramflecích, ale určitě je to trochu dubstep a trochu ambient. A trochu ten postrock. Bez gradační, uši rvoucí exhibice. Roztodivná a zajímavá kombinace. Chvíli ozvěny z mezihvězdného prostoru, chvíli švitoření a ruchy ulice a tlukot prázdného pokoje srdce v polosmyčkách. Vždycky tma, vždycky déšť za oknem, za zavřenými víčky. Možná trochu těžkého červeného vína a pilulek. Osamělé tancování, tanec sám pro sebe, tanec sám se sebou. Promiňte, jinak než přes subjektivní metafory to popsat nesvedu. Ale určitě si to pusťte. (Tomáš Franta)


WWW - Atomová včela

Atomová včela je WWW, nič viac a nič menej. Nekompromisná Sifonova rytmika, melodický vokál Milesy Andera Zrnič a beat. Atómová včela je silným a kvalitným albumom, no v porovnaní s Neurobeatom alebo Tancom sekyr pre mňa postráda určitý ikonický rozmer, kvôli ktorému som si k Atómovej včele zatiaľ nevytvorila vzťah. (Jana Kočišová)

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.