Česká realita: strach, špatný spánek, únava, nervozita. Musíme přijít s pozitivními symboly, říká sociolog Prokeš.
Po uprchlících, Romech či ohrožení „tradiční rodiny“ se koronavirus stal novým symbolem českého strachu. O sebe samotné se často bojí 13 % lidí a o svoje blízké dokonce 37 %. „Koronavirus je v tomto slova smyslu geniální symbol strachu, protože je jednoznačný, rozpoznatelný, kontrastní, je všude kolem nás a perfektně pracuje s potřebami, které když nemám uspokojené, tak se začínám bát,“ říká sociolog a skaut Vojtěch Prokeš. Čtete závěrečný díl této série pořadu NEBÁT SE.
Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE. si můžete poslechnout na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.
Bojí se podle vašeho výzkumu Češi koronaviru?
Ano, bojí. Zajímavé je to, že se bojí o trochu méně častěji než na jaře. Na jaře považovalo 62 % lidí koronavirus za něco, co může ohrozit je samotné. Když jsme to měřili v polovině října, bylo to jen 40 %. Samozřejmě se to mohlo za těch několik týdnů zvednout, to je jasné. Každopádně na začátku října to bylo o malinko méně. Zajímavé je, že lidí, kteří se koronaviru bojí opravdu hodně a považují jej pro sebe za velkou hrozbu, neubývá. Těch je pořád stejný počet.
Koronavirus je samozřejmě reálný a strach z něj je opodstatněný. Je to opravdu dobrý symbol strachu?
Myslím si, že ano. Koronavirus jako téma má skvělou predispozici stát se symbolem strachu. V Behaviu hodně zkoumáme podvědomí, protože dnes už víme, že zhruba 95 % našeho rozhodování se odehrává právě tam. Neproběhne naším vědomím. Je to kvůli tomu, že věci musíme trochu sekat, děláme hodně rozhodnutí. Když zkoumáme třeba značky a to, co k nim zlepšuje emoci, snažíme se zkoumat vždy symboly konkrétních značek. Jsou to právě ty symboly, které spouštějí dobrou, pozitivní emoci ke značce, která pak způsobuje to, že si tu věc opravdu koupím. Takových symbolů je celá řada, namátkou například „Red Bull vám dává křídla“. V momentě, kdy k tomu mám dobrou emoci, je opravdu dokázané, že mi tahle věc může v mozku pomoci si Red Bull nakonec koupit. U strachu to vlastně funguje velmi podobně. Musím mít nějaký symbol, který mi ho vyvolá. Do mého mozku se protlačí symbol, který jej spouští. A koronavirus je v tom výborný kvůli tomu, že se do našeho mozku uvrtá velmi dobře. Je hodně kontrastní, nic takového jsme tu zatím neměli. Je všude, jsou toho plná média, jsme tím nesmírně obklopení. Představte si, že by takhle fungovala reklama na nějaký produkt. Byl by všude kolem nás. Z toho není úniku. A za třetí, klíčová věc je, že koronavirus strašně dobře vyhmátl — z pohledu symbolu — potřeby, které když nemám naplněné, tak se otevírá místo pro strach. Těch potřeb je několik, o tom se ještě zmíníme. Koronavirus je v tomto slova smyslu geniální symbol strachu, protože je jednoznačný, rozpoznatelný, kontrastní, je všude kolem nás a perfektně pracuje s potřebami, které když nemám uspokojené, začínám se bát.
Zmínil jsi, že strach nám často způsobuje deficit potřeb. Pojďme se podívat na to, jaké výsledky přinesl výzkum Behavio. Co konkrétně se konkrétně děje v české společnosti?
Kdybychom vzali obecně to, z čeho strach pramení, jsou tam dva balíky, o kterých se budeme bavit. Prvním je nejistota a druhým je nespokojenost. S tím souvisí to, jestli se budu bát nebo ne. V rámci nejistoty, která je, myslím, v naší společnosti v současných týdnech opravdu znát, jsou dvě potřeby, na které jsme se soustředili. Objevili jsme tam ohromný, propastný rozdíl mezi lidmi, kteří se bojí a mezi lidmi, kteří se často nebojí. První věcí je, že se cítím dostatečně finančně zajištěný. Můžeme porovnat lidi, kteří se bojí (červená linka) s obecnou populací (šedivá linka), což je robustní, velký vzorek dat. Lidé, kteří se bojí, mají deficit potřeby finančního zajištění, tedy jistotu, že budu mít co jíst a že budu mít kde bydlet, daleko větší. Pro 41 % lidí, kteří často zažívají strach, je klíčové, aby byli finančně zajištěni, ale mají zároveň pocit, že nejsou. A stejně je tomu tak u pocitu bezpečí. Téměř 40 % lidí, kteří se často bojí, prožívají pocit, že nejsou dostatečně v bezpečí, i když je to pro ně jedna z nejdůležitějších potřeb. S tím se dá potom pracovat. Tento rozdíl nám ukazuje, že chceme-li zmírňovat strach, musíme to vést tímto směrem.
Jak vychází počet lidí, kteří se v dnešní době bojí přímo nějakého vážného onemocnění?
Kdybych zmínil lidi, kteří žijí hodně ve strachu, tak je to až 75 %. Ohromné číslo. Když to porovnám s obecnou populací, je to zhruba 40 %. Je to ohromný rozdíl. Pokud mám strach, je to velmi často kvůli tomu, že se bojím o svoje zdraví, o zdraví svých blízkých nebo o finanční zajištění sebe.
Co nám prožívání strachu způsobuje a jaký vliv má na naše zdraví? Strach je spojený především s prožíváním stresu a zdá se, že také zásadně zintenzivňuje pocit únavy a nervozity.
Tento graf ukazuje dvě věci. Na vodorovné ose vidíme, jak moc se zhoršuje strach, když prožívám nebezpečí nebo nedostatek bezpečí. Když neprožívám dostatek finančního zajištění, tak se častěji bojím. To samé jistota a klid. Svislá osa ukazuje deficit — to znamená, jak moc to v současné době lidé prožívají. Čím více je nahoře, tím větší průšvih v tom máme jako společnost. Máme tu poměrně hodně lidí, kteří nemají dostatečný pocit bezpečí. Oproti tomu zde máme méně lidí, kteří mají pocit, že jsou na všechno sami. Ale víme, že potřeba toho, že nejsem na všechno sám, je pro strach také velmi důležitá. Kdybych měl říct něco pozitivního, tak toto je naopak opravdu skvělá věc. Víme, že když cítím, že jsem na všechno sám, tak to hodně posiluje strach. Ale my, jako společnost, to zvládáme. Máme pravděpodobně dobře rozvinuté rodinné vztahy, máme pravděpodobně dobře rozvinuté různé pomoci, které teď jednotlivé městské části nebo města startují. Dobře se staráme o lidi tak, aby se necítili na všechno sami. To, v čem selháváme, je starání se o to, aby lidé měli větší pocit bezpečí a více pocit, že budou mít co jíst a budou mít kde bydlet. S tím bychom měli začít, aby se v nich rozhostil klid a jistota. Myslím, že v těchto třech věcech selháváme.
V tomto grafu je poměrně překvapivou položkou „porozumění dnešnímu světu“. Jak si vykládáš to, že po porozumění světu lidi nijak zvlášť nebaží?
Porozumění dnešnímu světu máme až úplně vlevo dole. Je to jedna z potřeb, které „propadly“, nejsou silným driverem strachu. Kdybychom se do těch dat podívali podrobněji, zjistili bychom, že porozumění světu nemusím zažívat dnes a denně. Stačí mi, abych ho zažil aspoň občas, abych měl pocit, že aspoň trochu chápu, co se s dnešním světem děje a vím, že to mají dobří lidé ve svých rukou. Velmi dobře s tím pracují některá politická hnutí, když se podíváme na nedělní hlášení „Čau lidi“ jako jeden symbol za všechny, je to přesně ten symbol, který na tuto potřebu míří. Člověk, který si to jednou za týden přečte, protože není třeba to každý den řešit a vydávat takové hlášení, má zkrátka pocit, že je ten svět docela v pořádku. Že lidé, kteří jsou na pozicích premiéra a podobně, ty věci řeší a je to vlastně dobré. Tento symbol přesně plní tuto potřebu. Mně stačí, abych něco takového jednou týdně zažil a jsem vlastně v klidu. Strach to nespouští.
Zmínil jsi, že je klíčové nebýt na všechno sám a že se zdá, že se nám to i daří naplňovat. Jaké jsou další klíčové cesty ke zmírnění strachu ve společnosti?
Myslím, že je velmi důležité se soustředit na tyto tři věci; neboli se snažit hledat symboly, které aspoň trochu rozhostí pocit klidu a jistoty. Je těžké je hledat, jasně, ale od toho tu máme jednak náš stát, ale také neziskové organizace, ostatně i skauti se toho mohou chopit. Je potřeba hledat symboly, aby lidé, kteří tu žijí, mohli mít alespoň trochu jistotu, klid a bezpečí, a aby neřešili symbol, který je všude, tedy COVID, který startuje emoci strachu. Aby tu byly symboly, které zajistí, že deficit té potřeby nebude tak výrazný. Zvládli jsme tohle, zvládli jsme támhleto, je o nás postaráno, máme dost testů… Nevím co. To jsou symbolické věci, se kterými by vláda měla pracovat. Stejně jako bychom měli přemýšlet nad tím, které symboly zvednout tak, aby k lidem, kteří se bojí, doputovaly, a přestali se tak bát.
Tím se vlastně můžeme dostat ke třetí věci, kterou je, jak se strach projevuje v našem jednání, k čemu strach vede, jak ho můžeme chytit. Ty věci spolu dokolečka souvisí. Myslím si, že je velmi zajímavé se podívat na to, kolik lidí je dneska neustále unavených a špatně spí, kolik jich je nervózních a na trní.
Červené linky představují lidi, kteří se o sebe často bojí. Půlka z nich je pořád unavená, strašně špatně spí a je na trní. Když se podíváme na ty šedivé, není to žádná sláva, a to jsme my, jako obecná populace. Víc jak třetina našeho národa špatně spí, to je velké číslo… Možná by stálo za to se pokusit s tím něco udělat.
Jeden ze zajímavých závěrů výzkumu je, že zbavení se strachu nestačí k radosti. Co to znamená?
Pro mě to byl vlastně aha moment, byť jsem si uvědomil, že to jsou jasně dvě různé emoce, které mohou žít vedle sebe. Můžu se radovat a zároveň mít strach. To je pravda. Často to dáváme do protikladů, ale myslím si, že pro porozumění toho, jak pracovat se strachem a s radostí, je hodně důležité tyto dvě věci oddělovat.
Když se podíváme na velmi podobný graf radosti, vidíme, že to, co je více napravo, koreluje s prožíváním radosti. Na svislé ose je míra potřeby. Lidi, kteří mají pocit, že se jejich pocit ubírá správným směrem nebo že má smysl, v tu chvíli zažívají častěji radost. Stejně tak lidi, kteří se cítí v bezpečí a tak, že na to nejsou sami. Jsou tu pak další faktory jako „mám svůj život ve vlastních rukou, mám svůj život pod kontrolou“ a podobně. Jinými slovy vidíme, že něco je tomu strachu společné. Když se budu v naší společnosti zkoušet zmírnit deficit pocitu a budu se snažit, aby se tu rozhostil klid a bezpečí, budou ti lidé pravděpodobně mít radost. Radost ale souvisí s jinými věcmi. Jak vidíš, nejsou tam tolik zahrnuty ty finanční faktory. Jde spíše o to, že se můj život ubírá dobrým směrem. Je to program pro každého z nás: hledat si symboly a prostředky, které mi připomínají, že se můj život ubírá dobrým směrem. A také to dávat najevo těm ostatním. To, že mě pochválí šéf, je pravděpodobně symbol splnění této potřeby, že to, co dělám v práci, dává smysl.
Je zajímavé, jak je výrazná je potřeba na všechno nebýt sám. Pokud bychom to překlopili do něčeho, co může každý udělat, je to tedy nabídnutí někomu v nepříjemné situaci podporu tak, aby nebyl sám, a pokud mám naopak starosti já, říct si o pomoc?
Ano. Přesně.
Jak se ke strachu staví sociologové?
Sociologie jej především dává do souvislosti s důvěrou. Dlouhodobě řeší, jaká je mezi lidmi důvěra, jaká je důvěra v instituce. Existují dlouhé časové řady a tyto dvě křivky spolu souvisí. Tzn. v momentu, kdy jsou ti lidi „důvěřivější“ a věří víc svým sousedům a podobně, se otevírá cesta k obecnější spokojenosti, možná ke štěstí. Zároveň se zavírá cesta ke strachu. Je o tom samozřejmě celá knihovna, nicméně my jsme s tímto pracovali trochu praktičtěji, šli jsme ke konkrétnější potřebám. Neřešili jsme projev důvěry. Kdybychom se vrátili k předchozímu grafu, myslím si, že tuto trojici bezpečí, jistota a finanční zajištění můžeme vídat v různých společnostech v různých časech. V momentě, kdy společnost nabírá deficit v těchto potřebách, se pak může objevit nějaký symbol, do kterého si můžeme dosadit cokoliv, například uprchlíky. Pak už je to jen o otázce, kdo s těmi symboly pracuje a proč. To je důležité. Totalitní režimy s těmito potřebami umí pracovat velice dobře a umí je „naplnit” dobrými symboly, které ty potřeby řeší.
Z výzkumů vzešlo i několik zjištění, jak se Češi zbavují strachu. Jak to tedy nejčastěji děláme?
Jeden už jsme trochu naťukli, a to je to, že si popovídám s někým blízkým. Myslím si, že je to skvělé chování, které mi naplní potřebu, že na to nejsem sám. To je číslo jedna, děláme to nejčastěji. Krásně to ukazuje propojení reálného chování s reálnou potřebou, kterou ve své hlavě mám. Dokáže to hodně ovlivnit racionalizace, tzn. snažím se si to uvědomit, pracovat s tím, vytrhnout se ze svého podvědomí a překlopit si to do té racionální stránky. Ukázat si, kde to jádro věci je. Dozvědět se o tom co nejvíce. Ostatní už nejsou tak četné. Zaujalo mě to, že 62 procent lidí pracuje se strachem tak, že si uvědomí, že by to mohlo být ještě o dost horší. Myslím, že by stálo za to udělat k tomu ještě pár dalších věcí.
Tohle jsou každopádně inspirativní věci, které mohou každému pomoci. Máš ty sám z něčeho strach? Co s tím případně děláš?
Já se v těch třech bublinách vlastně taky dobře našel. Mám nějaké své konkrétní projevy, myslím, že se mě hodně týká strach o vlastní děti, nejistota a podobně. Dělám s tím velmi podobné věci, které tu teď probíráme, tzn. hodně si o tom povídám, například s mojí ženou. Snažím se ty věci racionalizovat a programově si skládat drobné symboly toho, že se můj život ubírá dobrým směrem. Vidím v daném dnu nějaké radosti, byť jsem obklopen symbolem COVIDu a různých nejistot. Vidím konkrétní radosti toho dne, které mi jsou symbolem a posilou do dalších dní; že ty potřeby, které mám, stejně jako všichni ostatní, nejsou tak deficitní.
Je to tedy i trochu otázka pozornosti k tomu, abych si dopřál radost a tu si pak zvnitřnit a uvědomit?
Jasně. Za to, že se k nám ty symboly dostávají, můžeme jak my, tak i ten, kdo je k nám vysílá. Je to oboustranná záležitost jako u každé komunikace. To, že se ke mně dostává ta reklama, můžu nějakým způsobem ovlivnit. Jsem v tom limitovaný, ale můžu to ovlivnit.
Pokud by se někdo chtěl o výzkumu o strachu společnosti Behavio dozvědět víc, kde najde výsledky?
Doufám, že na vašem webu (smích). A v tiskové zprávě. Samozřejmě s tím budeme dál pracovat, rádi používáme náš nástroj Atlas Čechů. Je to strašně jednoduchá webová stránka, kde je hromada informací o vybrané cílové skupině. Normálně tam řešíme, kdo jezdí na motorce, kdo kupuje Jihlavanku a podobně, ale tentokrát jsme tam nasadili dvě skupiny: lidé, kteří se o sebe obojí, těch je v naší populaci 13 procent, a lidé, kteří se často bojí o své blízké. Je strašně zajímavé se podívat na to, že se liší ve velkých detailech. Nedá se říct, že by se o sebe báli jen chudí, jen staří, jen vzdělaní… Strach jde napříč naší společností, je univerzální. Může ho zažívat člověk, který nemá nic, ale i miliardář. Může ho zažívat člověk, který má na první pohled kolem sebe všechno v naprostým pořádku, ale i člověk, který žije na ulici. Jsou tam krásné drobné detaily, na které se můžete podívat. Například ten, kdo se o sebe bojí, častěji čte horoskopy a věří jim. V takových detailech reálného jednání se lišíme. Ale to, co je nejdůležitější, že strach a práce s ním se týkají nás všech.
Pokud se chcete o české společnosti dozvědět více, doporučujeme Atlas Čechů: atlascechu.cz
NEBÁT SE. — FINÁLE.
Od března ve Skautském institutu připravujeme pořad Nebát se. Nakonec jsme tu měli 43 inspirativních osobností, se kterými jsme probrali jejich životní příběhy a podívali se na to, jak sami strachu čelí a kde hleldají odvahu. Veškeré rozhovory zůstávají nadčasové a můžete si je pustit na YouTube a nebo Televizi Seznam a poslechnout si je jako podcast na Spotify nebo Apple Podcasts. Do této zvláštní doby po všech rozhovorech zůstává jedno zásadní poselství: strach je zcela normální věc, cítíme ho každý, jen mu každý nesmí podlehnout.
Články Čti SI, které vám mohly uniknout:
Strach může být i státní instituce, říká Jiří Padevět o totalitách
Stezka odvahy:
Sucho a špatné hospodaření je mnohem větší hrozba než pandemie, varují skauti zemědělci
Skautští duchovní: Jizvy musí zůstat, těžké okamžiky do našeho života patří
Staromák žije:
Texty Čti SI pocházejí z redakce SI na Staromáku. Jak víte, museli jsme tam zavřít. Každým dnem nám tak vznikají velké ztráty. Abychom se na konci téhle složité etapy zase společně ve zdraví potkali, připravili jsme pro vás několik produktů, jejichž koupí nám můžete pomoci.
Letos to bude 6 let, co jsme začínali na Staromáku. Za těch 6 let jsme udělali 1700 programů pro veřejnost, uvařili statisíce kafí, poskytli zázemí pro nepočítaně skautských porad, kurzů, školení. První roky jsme překračovali bezdomovce, kteří, nezvyklí na ten šrumec, spali před dveřmi. Nyní jsou díky Pragulic zaměstnaní na vrátnici. Náš tým se mnohonásobně zvětšil, úroveň akcí se zvýšila. Teď ale přichází moment, kdy nepřemýšlíme o růstu, ale bráníme se úpadku. Březnové uzavření jsme ještě zvládli, nyní však potřebujeme vaši pomoc.
Na webu > skautskyinstitut.cz/staromak-zije < SI můžete předplatit kávu, plecháček, náš šátek, nebo třeba prohlídku Karlova mostu. Děkujeme!!!
Lucie Matyášová a Anna Hájková, Behavio:
Koronavirus jako symbol strachu
Strach je tedy živ z nenaplnění několika klíčových potřeb. Pokud se nám podaří tyto potřeby zajistit, strach zmírníme. A naopak — pokud se prohloubí propast mezi tím, co potřebujeme, a tím, co v životě nacházíme, strach nabyde na síle.
Pokud se ve společnosti zvyšuje deficit v oblastech jako bezpečí, nebo finanční zajištění, stoupá i míra strachu. To se nejsnáz stane pomocí symbolů. Takovým symbolem mohou být pro někoho uprchlíci, pro jiné klimatická krize, nebo právě koronavirus. Epidemie symbolizuje deficit bezpečí, pocit, že jsem na všechno sám i finanční ohrožení. Je to symbol jednoduchý a srozumitelný, takže v našem podvědomí funguje jako spouštěč strachu.
Zbavit se strachu k radosti nestačí
Prožívání radosti není opakem prožívání strachu. Zmírňovat strach tedy neznamená zároveň zvyšovat radost. Je to jiná emoce a podmiňují ji jiné potřeby. Pro radostnější dny je důležitější vědět, že se náš život ubírá dobrým směrem, že ho máme pod kontrolou a ve svých rukou.
Strach se týká nás všech
A nevybírá si. Jde napříč celou společností — nebojí se víc staří a chudí než mladí a bohatí. Ve všech vrstvách najdeme lidi, kteří prožívají obavy pravidelně. O sebe samotné se často bojí 13 % lidí a o svoje blízké dokonce 37 % .
Strach je spojený především s prožíváním stresu. Lidé, kteří se o sebe bojí, ho zažívají výrazně častěji (58 % velmi často) a také zásadně zintenzivňuje pocit únavy a nervozity. A kvůli tomu všemu se třetina lidí, kdo prožívají strach často, vyloženě děsí budoucnosti.
Nejistota a nespokojenost
Strach souvisí se dvěma pocity: 1) nejistotou a 2) nespokojeností. Nespokojenost a nejistota ohledně zdraví a živobytí jsou dány výrazným nenaplněním klíčových potřeb. Chceme-li zmírnit strach ve společnosti, je klíčové zajistit lidem finanční zajištění, bezpečí a pocit, že na všechno nejsou sami.
Vojtěch Prokeš v roce 2010 vystudoval sociologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde nyní studuje doktorský program v oblasti korupce a sociální důvěry. Ve své profesní kariéře využívá své dlouholeté zkušenosti z výzkumné činnosti a projektového managementu i v neziskovém sektoru. V roce 2015 spoluzaložil Behavio Labs, které se zabývá aplikací behaviorálních věd v marketingovém výzkumu a dalších oblastech. Mezi jeho dosavadní aktivity patří: stovky marketingových výzkumů na téma značek, analýzy trhu, testování kampaní atp. pro značky ŠKODA auto, McDonald’s, Heineken, Jablotron, Deloitte, Avene, Red Bull, E.on a mnohé další. Aktivně se věnuje skautingu a je organizátorem a moderátorem mnohých akcí pro veřejnost.
Rozhovor vedl Jiří Pasz, editoval Martin Kubíče.
